Mladé generaci je například neustále sugerováno, že žije v nejlepším z možných světů. Jeho součástí je přitom stálá nejistota střechy nad hlavou. Neseme si hříchy našich privatizačních otců, kteří si spletli kapitalismus s demokracií. V jednom bytě tak často bydlí šest lidí naráz, aby se vůbec složili na nájem a nemuseli ten krásný nový svět plný investičních příležitostí sledovat z krabice pod mostem. Mají tak dvě možnosti: buď se zadlužit na polovinu života za čtyři betonové stěny a záchod, nebo změnit politiku. A pokud je limitem "nejlepšího z možných světů" právě úpis bance, pak by bylo dobré požadovat "nemožné": Města už konečně musí zatnout velebení "investic" do vylidněných pokojů. Rozpadlé barabizny skoupit, opravit a nastěhovat nové obyvatele.
Místo dalších obchodních center potřebují města spíše výstavbu bytů s nízkými nájmy. Sociálně ohleduplné bydlení je totiž nezbytné nejen pro lidi bez přístřeší, ale také pro mladé rodiny a jednotlivce. A klidně si zde dosaďte argumentaci porodností: dítě se těžko vychovává v průchozím pokoji, za jehož dveřmi bydlí kamarádi z vejšky. Takové domy je přitom třeba vpálit do živoucích čtvrtí. Cílem je důstojné bydlení, nikoli vytvoření ghett na periferii. O číslech lze jistě polemizovat. Nic to však nemění na principu. A sice, že pokud se má mladý člověk postavit na vlastní nohy, neřku-li založit rodinu, musí se zadlužit. A zadlužený člověk, to je člověk závislý. Je vazalem svých věřitelů. Být vazalem, to není dobré. Ukracuje to člověka na jeho důstojnosti a nutí přečasto dělat to, co je v rozporu s jeho svědomím. Společnost dlužníků je společností nesvobodnou, je to společnost zotročených. Takový stav nemůže nikdo rozumný chtít, protože v takové společnosti jsou nakonec všichni nešťastní. Všichni žijí ve strachu. Jedni ve strachu, aby zaplatili a nepřišli o střechu nad hlavou, a druzí ze strachu o nespravedlivé miliony, ke kterým přišli díky nouzi těch prvních.
Žádné komentáře:
Okomentovat