Dostojevskij ve svých Bratrech Karamazových před nebezpečím bezbožného morálního nihilismu: ´Kdyby neexistoval Bůh, bylo by všechno dovoleno´. Lekce dnešního terorismu naopak zní: pokud Bůh existuje, pak je všechno, dokonce vražda tisíců nevinných náhodně kolemjdoucích, dovoleno těm, kdo tvrdí, že jednají ve jménu Boha a jsou nástroje jeho vůle, neboť propojení s Bohem ospravedlňuje naše porušování jakýchkoli ´pouze lidských´ zákonů a pravidel." A právě to navozuje otázku: "proč tedy neodstranit Boha a nečinit dobro jen pro samé dobro? Není divu, že dnes tento bytostně křesťanský mravní postoj přetrvává pouze v ateismu."
Jsou to právě "dějiny evropského ateismu" - od "Lukreciova De rerum natura až k moderním klasikům jako Spinoza" - co "nabízí lekci důstojnosti a odvahy". Právě "ateisté se zároveň snaží formulovat radostné poselství, jež nevychází z úniku od reality, nýbrž z jejího přijetí a tvůrčí snahy nalézt v ní své místo". V "kombinaci pokorného uvědomění, že nejsme pány vesmíru" - a "připravenosti přijmout těžké břímě odpovědnosti za to, co činíme s vlastními životy. Není to v naší době, kdy ze všech stran hrozí nepředvídatelné katastrofy, postoj potřebný víc než kdy jindy? Před pár lety zmítala Evropou otázka: mělo by být křesťanství uvedeno jako stěžejní součást evropského dědictví v preambuli předlohy Evropské ústavy? Nakonec se dospělo ke kompromisu, že zde bude křesťanství uvedeno společně s judaismem, islámem a dědictvím antiky. Ale kam se podělo nejcennější dědictví, dědictví ateismu? Moderní Evropa je vskutku unikátní tím, že je to první a jediná civilizace, v níž je ateismus zcela legitimní volbou, a nikoli brzdou veřejné kariéry. To je, poněkud okázale řečeno, evropské dědictví, za něž stojí za to bojovat."
