Gustaf Flobert

Je samozřejmě nesmysl snažit se narazit jedno kopyto na široký okruh vzdělávacích potřeb, které společnost (reálně, nikoli ve vnímání vzdělávacích "expertů") má.
To kopyto může vykvést jen v hlavě ministerského úředníka nebo ještě hůř, ministra.

První republika včas a systémem funkčních testů a posudků dělila žáčky na ty, kteří pokračovali měšťanskou školou a pak učením nebo jiným typem odborného vzdělávání a ty, kteří šli na gymnázium, kde vlastním cílem byla příprava pro vysoké školy.

Zatímco ti první museli složit svoji Reifeprüfung, většinou v podobě výučního listu (nebo nějakého diplomu, jako zdravotní sestra nebo Kaufmann, což Martin Schulz, který nám se vším radí nesvedl), jenž měl jak svou teoretickou, tak praktickou část a podle jména a pozice firmy měl také náležitou váhu (rodiče jí ovšem za vyučení potomka platili, takže by si začli pěkně vyskakovat, kdyby za nic nestálo), a v žádném případě ne ambici stát se maturitou (to až bolševici, ve snaze povznést dělnickou třídu začli míchat jablka s hruškami; výsledkem byly jejich příšerné "učňáky", kde se slušní pedagogové báli učit a slušní rodiče měli hrůzu z toho, že by tam posílali děti; EU se na ně snaží různým "začleňováním" navázat); to znamená, že již od závěru obecné školy se vzdělávání rozcházelo do šíře, přesně jak to bylo z hlediska společnosti zapotřebí.

Švec pak uměl spravit boty, sestřička se trefila jehlou (kterou si vyvařila a nabrousila) do žíly a novinář psal tak, že lidi ten padesátník nebo korunu za své noviny rádi dali.
Dnes absolventi vyšších pomocných škol publicistiky stále nerozeznávají i/y a v podstatě netuší, o čem vlastně píšou.
Absolventi žurnalistiky pak produkují kvanta žluči, což bylo hlavní kritérium, podle kterého je už přijímali, takže si tu školu mohli v klidu odpustit.

Čemu vlastně rozumí učitelé, to by jednou měl někdo zjistit.
Ale rozhodně bych nechtěl být u toho.