Podívejme se trochu do minulosti. Přibližně do roku 2000 bylo vše jakž takž v pořádku. Proč? Každá vesnice, každá městská část, měla svou doručovatelku, která s taškou na kolečkách nebo na kole, objížděla svěřený rajón. Pravidelně, každý den. Byla, krom doručovatelky, i vrbou. Znala se s místními, mluvila s nimi, byla s nimi. Byla součástí komunity, dalo by se říct. A teď? Doručovatelky dostaly automobily, rajón se jim zmnohonásobil co do objemu zásilek i co do rozlohy. Není tedy výjimkou, když jedna doručovatelka musí za den rozvozit zásilky i do desíti vesnic nebo obvodů. Předtím měla jednu vesnici, jeden městský obvod. Byla součástí života vesnice. Teď musí rychlostí Nikiho Laudy z Formule 1 projet všechny adresy a nepoznat nikoho a nic. Je cizí, rychlá, netrpělivá.
Doručovatelky plnily svým způsobem i funkce sociální pracovnice nebo mobilního psychologa. Byl čas zastavit se u stařenky, předat jí drby z druhé strany vsi, dát si panáka u dědouška odvedle, nebo znát důchodce z okraje vesnice a vědět, že je na tom blbě a vzkázat to jiným z vesnice, kteří se o něj mohli postarat. A stížností bylo jistě méně. Protože lidé na svou doručovatelku prostě nepráskali. Byla to jejich doručovatelka. Na tu cizí, netrpělivou a rychlou napráskají první poslední. Vedle toho je pak nekonečný tlak vedení pošty, které nepochválí, ale neustále buzeruje, nadává, vyhrožuje a trestá. K tomu z důstojné práce doručovatele dělají podomní prodejce kravin a blbovin. Chyba je ve změněné koncepci celé pošty. Uštvaná doručovatelka prostě nebude oblíbená.
Žádné komentáře:
Okomentovat