"Vychodit bolest", to byla metoda, kterou mi předepsal kolega psychiatr, válečný veterán, který celé čtyři dny šel z vietnamských kopců zpátky pěšky do základního tábora poté, co byli přepadeni ze zálohy, takže on zůstal ze svého oddílu naživu jako jediný. Když viděl, jakou bolest prožívám, navrhl mi, ať ji "vychodím", jak to kdysi udělal on v době, kdy se zotavoval v nemocnici. Zatímco chodil, jeho bolest a "vina toho, kdo přežil" postupně slábly, dokud nakonec nezmizely úplně.
Díky tomu, že jsem se touto metodou řídil, dokázal jsem překonat tu tíhu a bolest, jež mě prostupovaly. Když jsem třetího dne po zármutku pochodoval v hodinách před úsvitem po domě a vyplakával se z bolesti, bleskla mi najednou hlavou vzpomínka, jak jako batole stojím v postýlce se šprušlíky a pláču po mamince. Znovu jsem si tuhle bolest prožil, a když jsem se od ní oprostil, ocitl jsem se ve zcela nové rovině léčení a svobody. Právě tato zkušenost mi pomohla poznat, že veškerá bolest je nedokončenou záležitostí z minulých dob.
Bohužel však své současné partnery držíme jako rukojmí své bolesti z minula a nutíme je platit za bolest, kterou jsme protrpěli jako děti. Až si tohle uvědomíme, dokážeme přijmout větší zodpovědnost za své emocionální reakce, protože k nim zaujmeme léčivý postoj. Bez tohoto vědomí a léčivého postoje jsme nuceni opakovat minulé chyby v současnosti, což jen prohlubuje trhliny, které jsme utržili v dětském věku.
Žádné komentáře:
Okomentovat